Ministr pro nic a adopce dětí homosexuály

Když nastoupíte na nové místo, je vhodné se nějak uvést. Ministr pro nic, tedy Jiří Dienstbier, ministr bez portfeje se uvedl tím, že bude podporovat adopce dětí homosexuály. Ke cti mu slouží, že jeho postoj je konzistentní a hlásil se k němu i v době své prezidentské kandidatury.  Je třeba rovnou napsat, že těžko k tomuto tématu nalezneme jednoznačný odborný názor, jde daleko více o pocitovou záležitost.

Zastánci adopce homosexuály často argumentují rovností a stejnými právy jak pro heterosexuály, tak pro homosexuály. Potom se ovšem musím ptát, jestli takto adoptované dítě není vlastně jen prostředkem toho, jak díky této absolutní rovnosti dosáhnout na tu samou rodinnou funkci jako heterosexuální majorita. A má být dítě prostředkem? Toť otázka.  Jistě, levicová ČSSD sní o rovnostářství pro všechny snad ve všem. Po mnoho generací našich předků byla rodina definována jako heterosexuální partnerství muže a ženy a jedním z jejích podstatných cílů je i výchova další generace. Jinak prostě vymřeme. Sexuologové tvrdí, že obava z toho, že by takto adoptované dítě bylo homosexuální, je lichá a asi není důvod jim nevěřit. Ovšem jedna věc je skutečná homosexualita a druhá homosexuální chování.  Teorie kulturního přenosu zhruba říká, že vzorce našeho chování získáváme od jiných lidí a právě tady hraje rodina nezastupitelnou roli. Asi nikdo rozumný nebude rozporovat, že uvidí-li dítě od malinka, že způsob řešení sporu v rodině je např. fyzické násilí, snadno i ono tento vzorec chování přijme a ve škole se podle něj zařídí na slabších dětech. A uvidí-li od malinka, že je normální homosexuální soužití, zařídí se v dospělosti podle něj? Tak jednoduché to není. Ale otvírat tuto Pandořinu skříňku se mi konzervativně nechce.  Každý má právo pokoušet se dosáhnout individuálně na své štěstí, ale nikdo nemá automatický nárok pokoušet se ho dosáhnout prostřednictvím jiného, notabene dítěte. Myslím, že rodinná funkce „ výchovy potomka“ prostě homosexuálnímu páru nepatří. Občas se domnívám, že není daleko doba, kdy daně platící, bílý heterosexuál bude jedinou osobou, která nebude požívat nějaké speciální ochrany. Důležitým argumentem zastánců homosexuální adopce je také tvrzení, že v homosexuální rodině bude dítěti rozhodně lépe než v nějakém ústavu. Ovšem zde chybí nějaká relevantní studie a je třeba se vyvarovat černobílých soudů od zdi ke zdi. Tedy za komunismu se cokoliv řešilo ústavní výchovou a nyní občas tlačený extrém typu, vše v ústavech je špatně. To si rozhodně pracovníci v těchto ústavech nezaslouží a ani to nebude pravda. Odmítám a priori předpokládat, že ústav je automaticky horší než jakákoliv rodina. Tedy se nedomnívám, že jsme připraveni na adopci dětí a jejich výchovu v homosexuálním prostředí. Ovšem s jednou výjimkou. A tou je situace osiření dítěte a skutečný zájem o výchovu potomka ze strany druhého rodiče. Představme si, že muž a žena mají dítě. Muž po pár letech zjistí, že je gay, odstěhuje se od ženy, o dítě se ale upřímně zajímá. Při nějaké tragédii dítě o matku přijde a jeho nejbližším příbuzným je tak otec. V takovém případě je zájem dítěte být se svým tátou nad jakékoliv další ale. Tady se ovšem nebude jednat o adopci.  A zájem dítěte musí být na prvním místě, daleko nad zájmem se zajímavě uvést v nové práci jako Jiří Dientsbier. Za sebe a pouze za sebe tvrdím, že generální možnost adopce homosexuálními páry nikoliv, pouze v extrémních případech ano.